Masopust není církevní svátek, ale byl zařazen do církevního kalendáře, takže jeho termín se určuje podle Velikonoc. Odehrává se před Popeleční středou, která zahajuje předvelikonoční postní období. A protože Velikonoce jsou pohyblivým svátkem, může být masopustní neděle různá.
I když se pod názvem masopust se skrývá celé období od Tří králů až do začátku postní doby, kdy nastalo jeho vyvrcholení, jímž toto období končí, je ve třech dnech před prvním postním dnem zvaným Popeleční (též škaredá středa). Při pomyšlení, že již zakrátko nastane dlouhý předvelikonoční půst, si každý dopřál do sytosti bujarého veselí, zpěvu, tance a pochopitelně i jídla a pití.
V životě mnoha lidských generací hrál důležitou úlohu jako zlomový bod na rozhraní dvou ročních etap. Jednalo se o dobu poměrného hospodářského klidu. Dokončovaly se ještě drobné práce z předešlého hospodářského roku (draní peří, přástky, mlácení obilí), ale zároveň se všichni připravovali na blížící se jaro, počátek nové hospodářské sezóny. Souvisela s tím i řada symbolických magických úkonů a pověr, majících zajistit jednak blahonosný a plodonosní účinek, jednak ochránit usedlost před zlými silami a nepříznivými vlivy.
Původ slavení masopustu…
Oslavu masopustu nutno hledat již ve starořeckých a římských bakchanáliích – oslav boha Dionýsa. Časem však nabyly oslavy masopustu jiného smyslu a podoby, charakteristické rysy se však dochovaly až do dnešní doby. I když jsou stěsnané povětšinou jen na konání plesů, karnevalů a tanečních zábav, pečení koblih a jiných pamlsků, místně i někdy na konání maškarního průvodu.
Tak, jako proti všem podobným svátkům s tancem, množství jídla, pití a přemírou bujnosti, vystupovala katolická církev i proti masopustu. Zákazy však byly zbytečné a ani středověké pokusy přemístit alespoň část oslav do kostelů a klášterů se nezdařily. Nicméně se podařilo zahrnout masopustní dny mezi církevní svátky a určovat jejich termín. V poslední masopustní den se později, hlavně v době baroka, chodili věřící vyzpovídat do kostela ze svých hříchů. Dostali rozhřešení a byli očištěni před nadcházejícím půstem.
Přestrojování za maškary…
Maškary a tanec měly pro naše předky kdysi mnohem hlubší smysl hospodářský. Tanec maškar s medvědem a koníčkem, nejoblíbenějšími maskami, kterým byla přikládána plodonosná moc, měl přinést kromě plodnosti bohatou úrodu na polích a prosperitu dobytka. Masopustní koledování v dřívější době mělo také jiný význam, zvláště pro chudší lid, kdy už se skromné zásoby v domácnosti značně ztenčily.
Masopust je ve srovnání s ostatními zvláštní svátek. Možná proto, že se jej nikdy nepodařilo přizpůsobit liturgickým předpisům. Oblíbily si ho všechny vrstvy obyvatel, od nejchudších až po panovníky. Na šlechtických sídlech se pořádaly karnevalové zábavy v maskách a pronikly i na panovnické dvory. Čeští králové zvali na bohaté hostiny šlechtu a později i zástupce městského stavu, nejprve na Pražský hrad a po třicetileté válce na císařský dvůr do Vídně. Zde se příslušníci šlechtických rodů bavili v maškarních převlecích. Ve městech i na venkově se od středověku organizovaly taneční zábavy a průvody masek. V masopustních průvodech se často objevovalo parodování neoblíbených úředníků, některých profesí i lidských vlastností směšnými maskami. Vzpouru proti spořádanému životu dokládala účast bláznů a fantastických postav. Lidé prostě chtěli slavit masopust svobodně a bez zábran a nenechali si toto právo vzít.
Tancování s medvědem…
Medvěd je snad jediná maska, o níž víme, že patří k nejstarším a její historie je mimořádně dlouhá. Nechybí skoro v žádném masopustním průvodu. Maska je poměrně náročná a tvoří ji buď obrácený kožich (původně určitě pravá kůže z medvěda nebo jiného zvířete), anebo oděv z pytloviny, pošitý či omotaný slámou nebo hrachovinou. Hrachovina (usušené stonky hrachu) se s oblibou používala už od středověku. Hrách byl běžnou plodinou, a proto zbývaly po sklizni lusků stonky, jež se sušily. Na maskách vypadaly dekorativně. Celou masku by měla korunovat medvědí hlava, slaměná špičatá čepice, případně slaměný ocas nebo zvonec.
Medvěd většinou nechodí sám, ale spolu s medvědářem, který ho vodí na řetěze. Naoko ho tak trestá za neposlušnost, mručení, skákání a vrážení do lidí. Ze starých záznamů je patrné, že kdysi chodil medvěd po čtyřech. U tlamy míval velký zámek s řetězem, při každé zastávce se zvedl na zadní a tancoval, k čemuž mu medvědář hrál na píšťalu. Zastávek nebylo málo, a tak někdy medvěda vozili. Ženy a dívky z každého domu si s ním musely zatancovat; odmítnout nešlo, i když byl někdy příliš dotěrný a rozverný. Ženy často při tanci vyskakovaly vysoko, to aby jim vyrostl vysoký len nebo konopí. Zvyk „skákání na len a konopí“ který se později uplatňoval i při posvícenských tanečních zábavách, je pravděpodobně velmi starý.
Hospodyně se vždycky snažily medvědům tajně odtrhnout kousek hrachoviny, kterou pak dávaly drůbeži, aby dobře seděla na vejcích. Medvědi se bránili tím, že mezi hrachovinu ukryli pichlavé trní, aby jim alespoň kousek „obleku“ zbyl. Medvědi se těšili hlavně na oblíbený zvyk popadnout některou z přihlížejících dívek a žen a vyválet ji na zemi ve sněhu. Nenapadne-li v masopustních dnech sníh, bývají medvědi smutní, protože o tuto zábavu přijdou.
Ostatkové právo…
Je pravdou, že většinou masopustní veselí nebylo nikým organizováno. Jeho podstatou bylo, že mládež převzala na dobu masopustního veselí vládu nad obcí. K tomu byl zvolen z jejího středu výbor, který organizoval zábavu a taneční programy v hospodě. Výbor také symbolicky přijímal starší chlapce mezi dospělé nebo trestal různá vymyšlená provinění svých kamarádů.
Členovi výboru se říkalo „stárek“, partnerka byla „stárková“. Nejvýznamnější byl první stárek. Pro svobodnou dívku i její rodiče byla velká čest, pokud si ji první stárek vybral. Taková dívka musela vystrojit hostinu pro celý výbor a za odměnu mohla se svým stárkem zahajovat taneční zábavu. Další se členové výboru označovali jako „rychtář, pudmistr, konšel, sklepník apod.“
Pochování basy…
Poslední masopustní den, úterý před Popeleční středou, končíval pochováním basy. Večer po obchůzce končíval stejně jako všechny masopustní dny muzikou a tancem v hospodě. Tentokrát se však zábava neprotáhla až do rána. Ve středověku se chodilo spát se západem slunce, v novověku samozřejmě později.
Masopust končil přesně o půlnoci, kdy ponocný zatroubil na roh. Často se ještě pochovala basa, ať už skutečná nebo jako figurína, která se na nosítkách vynesla ven a pohřbila na znamení, že si na ni v následujících týdnech nikdo nezahraje. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě. Tím skončil čas masopustního veselí a nastalo období půstu, které trvalo dlouhých 40 dnů. Věřící se během něho měli připravovat na největší křesťanský svátek – Velikonoce.